Členění světového oceánu

Světový oceán lze základně rozčlenit na jednotlivé oceány a moře. Jsou však četné odlišné způsoby, jak dělit světový oceán, ty jsou pak popsány dále v kapitole.

Členění na oceány a moře

Oceán je dle definice E. Brunsa z roku 1958 část světového oceánu ležící mezi pevninami s vlastním uzavřeným systémem proudů, vodních mas, systémem dnových sedimentů a s typickým rozdělením teplot a salinity.

Moře je část oceánu zasahující do pevniny, nebo je oddělená od oceánu řetězcem ostrovů. Moře se dál dělí na:

  • okrajová = od oceánu oddělené jedním či 2 plochami pevniny či řetězcem ostrovů; od oceánu se příliš neliší teplotou a salinitou, tvoří okraj oceánu; Severní m., Beringovo m.
  • vnitřní = téměř úplně obklopené pevninou, s oceánem spojené jen jedním či více průlivy; Černé m., Baltské m. a Středozemní (to má i vlastní proudový systém)

U moří může být terminologie problematická, protože často je zaměněna především z historických důvodů s pojmem záliv, který je definován jako část oceánu či moře zasahující do pevniny. Příkladem je Guinejský či Aljašský záliv, ty jsou totiž ve skutečnosti okrajovými moři.

Jednotlivé oceány

V současnosti (2018) se vymezuje 5 dílčích oceánů. Jde o Tichý, Atlantský, Indický, Severní ledový a Jižní oceán.

Tichý oceán je největší, zabírá skoro polovinu světového oceánu a třetinu celého zemského povrchu. Průměrná hloubky činí asi 4 000 m a nejhlubší místo se nachází v Mariánském příkopě (10 994 m). Dno vykazuje relativně velmi velké výškové rozdíly, což je zapříčiněno nestabilitami zemské kůry. Rámuje ho tzv. Ohňový oblouk a je zde tak vysoká tektonická aktivita. Probíhá zde velmi čilá doprava ve směru sever-jih i východ-západ a nachází se zde množství světově významných přístavů, např. Vladivostok, Shanghai, Singapur, Callo, San Francisco, Los Angeles, Vancouver a mnoho dalších.

Atlantský oceán je druhý největší, jeho průměrná hloubka činí asi 3 600 m a nejhlubší místo se nachází v Portorickém příkopu (8 486 m). Oceánem prochází od severu k jihu esovitě prohnutý Středoatlantský hřbet, rovněž se zde nachází patrně nejvýznamnější oceánský proud – Golfský proud. I zde probíhají velmi významné námořní trasy, asi 2/3 nákladů na světě se přepraví právě tudy. Nejvýznamnějšími přístavy jsou pak například Rotterdam, Hamburg, Marseille, Petrohrad, New York, Buenos Aires, Kapské město a mnoho dalších.

Indický oceán je třetím největším oceánem, jeho průměrná hloubka činí asi 1 100 m, nejhlubší místo se nachází v Sundském příkopu (7 450 m). Na jihu je spojen s Tichým, Atlantským i Jižním oceánem, zatímco na severu je silný vliv působení pevniny a probíhají zde monzuny. Přes tento oceán je transportováno asi 1/10 nákladů, hlavními přístavy jsou zde například Aden, Kuvajt, Karáči, Bombai, Čitagou, Colombo, Durban, Dar es Salam, Fremantle a další.

Jižní oceán (též Antarktický či Jižní ledový) je druhým nejmenším oceánem, průměrná hloubka činí asi 4 500 m. Obklopuje Antarktidu a jeho severní hranice je vymezena 60. rovnoběžkou. Pro lodní dopravu jde o rizikovou oblast, jde o tzv. ječící šedesátky – působí zde silný vítr a větrem vzduté vlny se ženou kolem celé zeměkoule, aniž by narazily na pevninskou překážku.

Severní ledový oceán je nejmenším oceánem, průměrná hloubka činí asi 1 100 m, největší hloubka je pak 5 220 m. Střední část je trvale zamrznutá a vyskytuje se zde plavající led od východu k západu, led tzv. driftuje. Pro námořní dopravu se používá pouze 3 až 5 měsíců v roce a lodě využívají tzv. Severní mořskou cestu. Významnými přístavy zde jsou například Murmansk, Archangeľsk, Tromso, Trondheim či Churchil.

Hydrologické rajóny světového oceánu

  1. Dietrich v roce 1957 rozčlenil oceán dle povrchových proudů a dalších kritérií na několik fyzickogeografických oblastí, resp. hydrologických rajónů, jež jsou vypsány níže.

Rajóny pasátových proudů se vyznačují tím, že zde převládají západní proudy (voda se pohybuje k západu), převažují tu totiž pasátové větry. Dále se rozdělují na tyto podrajóny:

  • východní (suché vzduchové masy, pouště u pobřeží – Namib, Atacama),
  • centrální,
  • západní (vlhké vzduchové masy, tropická vegetace v Brazílii atd.).

Rajóny rovníkových protiproudů se vyznačují tím, že se zde po celý rok či sezónně vyskytují povrchové proudy pohybující se od západu na východ mezi severo a jihorovníkovými proudy. Tyto proudy vyrovnávají odnos vody pasátovými proudy ve východní částech oceánu, a proto se nazývají vyrovnávající proudy. Rychlost těchto proudů dosahuje až 50–150 cm.s-1 (jedny z největších hodnot v oceánu). Rovníkový protiproud je nejvýraznější v Tichém oceánu, kde dosahuje šířku až 500 km a délku 15 000 km.

Rajóny monzunových proudů se vyznačují tím, že změna monzunových větrů zde podmiňuje i změnu směru povrchových proudů v daných oblastech světového oceánu. To podmiňuje také chemickou a fyzikální změnu vlastností vody. Dále se rozdělují na tyto podrajóny:

  • tropický,
  • mimotropický.

Rajóny subtropických oblastí jsou přechodnými oblastmi mezi rajóny pasátových proudů a západních driftových proudů. Pasátové a západní proudy je obtékají v anticyklonálním směru, což podmiňuje nahromadění lehčí vrchní vrstvy vody v centrálních částech rajónů. Je zde mocná vrstva vody se zvýšenou salinitou a teplotou, žádné rajóny též nemají v hloubce 200 až 400 m vyšší salinitu a teplotu než právě zde. Jsou chudé na život v důsledku nedostatku vertikální výměny (v severních či jižních částech rajónů trochu bohatší, protože vyšší variabilita teploty podporuje větší vertikální výměnu).

Rajóny volných proudů se vyznačují výskytem odtokových proudů vznikajících v důsledku nahromadění vody pasátovými větry v západních částech oceánů. Patří mezi ně například Golfský proud či Kuro-šio, teplé proudy s relativně vysokou rychlostí.

Rajóny proudů západních větrů se vyznačují tím, že nad proudy je cirkulace vzduchu velmi proměnlivá, je zde častý výskyt cyklonálních situací a s ohledem na výskyt kolem 40. rovnoběžky se jim často říká řvoucí čtyřicítky. Srážky převyšují výpar, je zde tak nižší salinita. Výstupné proudy přináší pro vodní živočichy množství živin a jsou tak bohaté na život.

Polární rajóny dělíme na dva základní podrajóny:

  • vnitřní (pokryté ledem, na severní poloukouli tabulový led, na jižní hodně ledových vrchů ze šelfového ledovce)
  • vnější (pokryté ledem v zimě, jejich hranice např. Severoatlantickým proudem zatlačena k 79° s. š., zatímco Labradorský proud ji posunuje k 46° s. š.)

Rajóny šelfových moří jsou převážně moře s hloubkou do 200 m. Zabírají asi 7,8 % povrchu světového oceánu, ale jen 0,2 % jeho objemu. Vlastnosti silně ovlivněny přilehlou pevninou a okolním oceánem.

Vodní hmoty

Vodní hmota je dostatečně rozsáhlý objem světového oceánu, které vznikli v příslušných fyzickogeografických a časových podmínkách a mají své charakteristické vlastnosti (sledována především teplota, salinita, obsah kyslíku, optické a biologické kvality vody). Hranice mezi jednotlivými hmotami je nazývána oceánská fronta.

V základu lze odlišit:

  • povrchovou vodní hmotu = sahá po hranici vertikálního promíchávání vody, tj. oceánská troposféra
  • hlubinná vodní hmota = je relativně homogenní, tj. oceánská stratosféra

Ve světovém oceáně se pak obvykle odlišují vodní hmoty:

  • povrchové dále zonálně členěné na:
    • rovníkové
    • tropické
    • subpolární
    • polární
  • střední (tj. přechodné)
  • hlubinné
  • dnové

Poloha oceánských front je pak proměnlivá v závislosti na lokálních podmínkách.