Životní a populační strategie druhů

Životní strategie (tj. populační strategie) je souborné označení vlastností organismů pro osidlování nových stanovišť a pro přežívání na různých typech stanovišť. Jde o selekčně podmíněný vklad energie do určitých vlastností či procesů, které umožňují přežití druhu na daném stanovišti.

Životní strategie r/k

Dělení na r-stratégy a k-stratégy popisuje 2 přístupy k životní strategii, založené především na rychlosti růstu populace a její schopnosti přežívání.

Oportunisté (r-stratégové) se vyznačují vysokou kvantitou potomků a jejich populace tak rychle roste. Na druhou stranu jsou krátkověcí. Mají širokou ekologickou amplitudu a rozšíří se tak rychle na mnoha různých, ideálně neobsazených stanovištích. Obvykle nastupují při disturbanci ekosystému (např. požár, častěji lidská činnost) a s postupující sukcesí jsou vytlačeni k-stratégy. Neobstojí totiž v jejich konkurenci. Případně mohou trvaleji okupovat stanoviště s blokovanou sukcesí, například suťoviště či skály.

Jde zpravidla o pionýrské rostliny (bříza) a drobná zvířata (typicky krysa).

Konzervativci (k-stratégové) se naopak vyznačuji menší kvantitou potomků a jejich vyšší kvalitou. Schopnost přežití je vyšší, jsou konkurenceschopnější a dožívají se vyššího věku. Během sukcese postupně vytlačí r-stratégy a tvoří pak klimax. V případě výraznější disturbance ekosystému a jeho následného zhroucení však nastupují opět r-stratégové, kteří daného stavu využijí.

Ačkoliv by v krajině měli převažovat k-stratégové, díky četným disturbancím stanovišť člověkem je tomu naopak. Obzvláště ekotony, například okraje lesů, díky častému narušování prostředí (nitrifikace a ruderalizace) r-stratégům přímo „nabízíme“.

Životní strategie R/S/C

Grimes v roce 1979 navrhl složitější klasifikaci populačních strategií, která je používána především u rostlin. Ta vychází z předpokladu, že organismy jsou různě konkurenceschopné, náchylné na narušování a stres, jímž se myslí především nedostatek či nadbytek zdrojů.

Ruderální stratégové (R-stratégové) jsou odolní vůči narušování biomasy, ale nesnášejí stres. Mají velkou produkční schopnost, protože potřebují rychle obsadit volnou plochu. Rovněž mají rychlý růst a relativně krátký věk. Vyskytují se na stanovištích s dostatkem zdrojů, která jsou vystavena silnému narušování – typicky jde o ruderální plochy, ale i štěrkové lavice či lavinové svahy.

Mezi typické zástupce R-stratégů patří například merlík, lebeda či žabinec obecný.

Stres snášející stratégové (S-stratégové) již podle jména snáší stres, nesnesou však narušování biomasy. Mají nízkou reprodukci, pomalý růst a dlouhý věk. Na nedostatek zdrojů jsou specificky adaptováni. Typická stanoviště výskytu S-stratégů jsou například rašeliniště, slaniska, pouště a skály. Na štěrkových ložiskách je však nenalezneme, protože zde dochází k častému narušování biomasy.

Zástupci S-stratégů jsou například borůvky, vřes či borovice.

Konkurenční stratégové (C-stratégové) mají vysokou konkurenceschopnost, kterou však uplatňují na stanovištích bez stresu a narušování. Mají střední reprodukci, střední růst a jsou dlouhověcí. Nalézají se především na klimaxových stanovištích.

Mezi významné C-stratégy patří dub, buk lesní, jasan či pýr plazivý.

Omezení a význam populačních strategií

Všechny strategie nejsou s ohledem na uvedené kategorie jednoznačně vyhraněné a lze rozlišit jejich různé kombinace. Například akát kombinuje vlastnosti R, S i C stratégů a jde tak o C-S-R stratéga.

Jednodušší vymezení na r- a k-stratégy je pak třeba chápat jako kontinuum s vymezenými krajními extrémy, nejde o dvě separátní skupiny.

Poznání populačních (životních) strategií má svůj význam především při hubení škůdců a nežádoucích druhů, ale rovněž při ochraně ohrožených druhů. Typické S-stratégy lze například dobře likvidovat narušováním biomasy. Naopak ani plošná likvidace populace r-stratéga nevede k jejímu úplnému vymýcení, přestože při ní hyne obrovské množství jedinců.