Úvod do studia ekologie a životního prostředí

Pojem ekologie definoval Ernest Haeckel v roce 1869 jako soubornou vědu o vztazích organismů k okolnímu světu a k sobě navzájem, kam můžeme počítat všechny existenční podmínky. Pojem pochází z řečtiny ze slov oikos (domov) a logos (věda).

Podle definice Krebse z roku 1972 ekologie vědecky studuje interakce, které ovlivňují výskyt a hojnost organismů.

Pro účely předmětu Ekologie a životní prostředí lze pak říci, že ekologie studuje vztahy organismů k okolí a k sobě navzájem. Je to hledání a tušení souvislostí, ekologické procesy je velice obtížné modelovat a většinu ekologických poznatků získáváme až po výskytu nějakého problému.

Počátky ekologie

Již od pravěku probíhá spontánní poznávání přírody, které bylo tehdy nutné pro přežití člověka. Nárůst ekologického poznání roste pak především od neolitu, což souvisí s počátkem usedlého života člověka, pěstováním plodin a chováním dobytka.

V roce 1758 pokládá švédský botanik K. Linné základy botanické a zoologické systematiky, která funguje až do dnešních dní (na základě rozmnožovacích orgánů). Až v poslední době je zpochybňována novými poznatky genetiky, změny v systému však byly pro zachování pořádku prozatím odmítnuty (co bylo do teď druhem, bude jím i nadále).

Dále v 18. století jako první vědecky popisují L. Buffon a J. B. Lamarck poznatky o závislosti organismů na vnějším prostředí. Tito Američané měli pro svůj výzkum skvělé podmínky – v USA byla příroda tehdy na rozdíl od Evropy relativně neporušená, indiáni byli především lovci a sběrači s úctou k přírodě.

Na přelomu 18. a 19. století pak A. v. Humboldt velmi komplexně popisuje zákonitosti rozšíření druhů a vlivu vnějších podmínek na ně, které zjistil na svých cestách. Vytváří podobný koncept, jako dnes známé vegetační stupně, všímá si pak i jiné stupňovitosti vegetace na závětrných stranách hor.

V 19. století pak Ch. Darwin dále popisuje působení prostředí na druhy, a to především abiotického. Na základě těchto poznatků pak mimo jiné sestavil proslulou evoluční teorii – první verze však předpokládala, že jde o kontinuální vývoj vlivem prostředí. Zde se však ukázala slabina této verze, protože v nálezech chybí přechodné typy. Jeho následovníci pak operují s myšlenkou, že vývoj jde ve skocích.

V roce 1869 pak E. Haeckel definuje pojem ekologie a K. Möbius v roce 1877 používá pojem biocenóza pro soubory různých druhů.

V roce 1908 F. Dahl definuje pojem biotop. Tehdejší náhled na biotop, jakožto stanoviště druhu a zapojení druhu v přírodě živé, se v nedávně době hlavně díky EU a programu NATURA 2000 posunul spíše k pohledu na biotop, jakožto společenstvo druhů i se vztahem na prostředí.

Osamostatnění ekologie

Ekologie byla vnímána jako součást biologie, ve 20. století kolem 1. světové války však dochází k jejímu postupnému osamostatnění jakožto samostatné vědní disciplíny. Od 30. let se objevují snahy o komplexní studium celých společenstev.

V souvislosti s tím v roce 1935 anglický ekolog A. G. Tansley používá pojem ekosystém a v roce 1942 sovětský ekolog A. N. Sukačev obsahově blízký termín biogeocenóza, v němž je již dle jména zdůrazněna role biotické (bio) i abiotické (geo) složky.

Československý ekolog Zlatník, který se více věnoval abiotickým podmínkám a který byl tehdy pověřen děláním lesní klasifikace na Podkarpatské Rusi, upravil pojem biogeocenóza na geobiocenózu. Jeho nový systém byl lesníky v Československu používán do 70. let, kdy byla zavedena nová typologie (lesní typy).

Nicméně, zpátky do světa. V 60. letech dochází k velkému rozvoji ekologie, mezi hlavní témata patří produkce ekosystémů, koloběh látek a praktické problémy životního prostředí (znečištění, okyselování prostředí).

V souvislosti s problémem hladomoru v Africe byl vyhlášen roku 1965 program Man and the Biosphere (Mezinárodní biologický program). Zabýval se popisem ekosystémů ve světě a jejich „výtěžností“. Součástí byl výzkum produkce ekosystémů a koloběhu látek, rovněž byla v rámci programu řešena devastace ekosystémů.

Program trval 10 let a končí tudíž v roce 1975. Jeho výsledkem byla mimo jiné zelená revoluce, díky níž bylo možné ekosystémy intenzivněji využívat a došlo tak víceméně k ukončení hladomorů v Africe. To umožnilo populační explozi, v současné době však mají ekosystémy opět problém „utáhnout“ nárůst obyvatel a dochází i z těchto důvodů k migraci do Evropy.

Ekologie dnes

V ČR zažívá ekologie explozi až po revoluci, a to mimo jiné i díky přísunu informací a studií. Pojem ekologie je však v současnosti inflační a v očích veřejnosti zahrnuje vše, co souvisí s životním prostředím.

Mezi problémy, které ekologie řeší, patří (podtrženy ty, na které tento předmět zaměřen):

  1. tolerance a adaptace organismů k prostředí
  2. ekosystém, jeho struktura a funkce
  3. prognózování vývoje ekosystémů
  4. ekologické podmínky rozšíření organismů na Zemi
  5. časoprostorové změny výskytu, početnosti a aktivity organismů
  6. vzájemné vztahy organismů v populacích a společenstvech, evoluce těchto vztahů
  7. produktivita ekosystémů, produkce a rozklad

Ekologie pak navazuje na jiné vědy, namátkou na etologii, parazitologii, epidemiologii, systematiku organismů a evoluční biologii, klimatologii, hydrologii, pedologií, enviromentalistiku, sociální ekologii a další.

Při vyhodnocování jevů pak využívá postupy matematiky, obecné teorie systémů a kybernetiky.

Co ekologie není

Častou chybou, související s inflací pojmu ekologie, je záměna ekologie a environmentalistiky. Environmentalistika je naukou o životním prostředí, zabývající se mimo jiné i ochranou životního prostředí. Souvisí s ní i „neekologická“ témata, jako například utváření legislativy, utváření pracovního či jiného prostředí, etické, estetické, výchovné a jiné otázky atp. Pro vědu zahrnující společenské aspekty se užívá označení sociální ekologie.

Rovněž je třeba rozlišovat mezi ekologem, zkoumajícím vztahy organismů k okolí a k sobě navzájem, a enviromentalistou (či ekologickým aktivistou), který se podle svého přesvědčení snaží zabránit devastaci životního prostředí.

Ekologie není ani přes podobný název etologie, která se zabývá vztahy vyšších živočichů s okolím a navzájem.