Chemický boj (alelopatie) druhů

Chemický boj (odborněji alelopatie) je komplexní vzájemné ovlivňování dvou či více populací vylučovanými chemickými látkami. Působení může nejčastěji konkurenční populaci omezovat či jinak jí škodit, v některých případech ale naopak mohou stimulovat reakce (symbionti), či je rovnou indukovat.

Alelopatika

Alelopatika jsou vylučované látky během alelopatie a mají různou chemickou povahu. Nejčastěji jde o silice, terpenteny, fenoly a alkaloidy v rostlinách. Fungují převážně jako repelenty (odpuzování organismů), atraktanty (lákání organismů) či juvenilní hormony (například stimulují či potlačují růst jiných organismů).

Mohou být distribuována rozličnými způsoby, mimo jiné například splachem vodními srážkami z rostliny, promořováním půdy kořeny, výluhy z odumřelých částí rostlin (během jejich rozkladu) a vymýváním ze vzduchu.

Kromě nekontaktního alelopatického působení existují i různé kontaktní vztahy, které jsou doprovázeny chemickým působením zúčastněných organismů. Tyto se pak uplatňují při herbivorii, parazitismu a patogenii.

Příklady alelopatie v přírodě

Například ořešák používá takzvané juglony, které jsou spláchnuty z kůry a listů stromu a zamoří povrch půdy – to je výhodné pro semena ořešáku klíčící přímo na povrchu, kde konkurence vlivem juglonů vadne, či je přímo inhibována. Podobně funguje trnovník akát.

Alelopatika velmi často používají houby, například různá antibiotika na ochranu proti bakteriím (penicilin) a řadu dalších látek. Bakterie naopak často vytváří půdní toxiny.

Polní plevel koukol polní, který dnes již téměř vymizel a je v dnešní době chráněn, používá kupříkladu hormon agrostemin, který stimulačně ovlivňuje růst pšenice a luskovin.

Fytoncidy produkované vyššími rostlinami pak toxicky působí na mikroorganismy a parazity.

Látky produkované živočichy, zvané telergony, pak ovlivňují jiné živočichy a mohou být buď varovné, obranné či přímo likvidační. Poslední jmenované skupiny využívá americký motýl monarcha, který žere velmi jedovatou klejchu, kterou však snese. Motýl i housenka jsou tímto extrémně jedovatí, jsou „promořeni“ srdečním glykosidem, který způsobí zástavu srdce ptákovi, který by snad motýla sežral.

Mravenci podčeledi Myrmicidae jednak produkují kyselinu fenyloctovou, jež je baktericidní (nutné pro udržení zdraví v kolonii, v mraveništi totiž jinak vhodné podmínky pro šíření bakterií), ale též kyselinu beta-hydroxydekanovou (působí jako inhibitor klíčení trav a růstu hub, aby kolonie nezarostla nežádoucími druhy) a kyselinu beta-indonyl-3-octovou, která působí jako stimulátor růstu žádoucích hub, které pak žerou. Mravenci obecně mají i jinak fascinující chemii.

Chemický boj – využití člověkem

Alelopatik vyskytujících se v přírodě lze využít rozličnými způsoby, ať už různých repelentů, atraktantů (pasti na kůrovce) či juvenilních hormonů.

Způsob kreativního využití juvenoidů (juvenilních hormonů) může být jejich použití proti invazivnímu druhu mravence, který se začal zabydlovat v panelácích. Tyto látky se přidaly do cukru a mravenci si tak juvenoidy nanosili přímo do hnízda. Zde působily tak, že bránily mravencům pohlavně dospět, královna tak po čase kladla neoplozená vajíčka a hnízdo postupně vyhynulo.

Potenciální je i využití detekce některých druhů brouků, byť jen jediného listu housenkou na kilometrovou vzdálenost (detekce kvůli potravě). Tato detekce probíhá na molekulární úrovni a mohla by být využita pro brzké odhalení napadení kultur škůdcem.